V 80. a 90. letech 19. století probíhaly ve Škodových závodech mohutné investiční akce a změny ve výrobním programu. Nová ocelárna, otevřená v roce 1886, vyráběla kvalitní ocel a vytvořila předpoklad k záměru rozšířit podnik o zbrojovku. O tři roky později se začala výroba přesouvat mimo dosavadní areál strojírny na nové pozemky v katastru Skvrňany a v následujícím desetiletí sem byla přesunuta většina výroby z původní továrny v Kovářské ulici. Na konci 19. století byla strojírna moderně vybaveným podnikem celostátního významu, kde bylo zaměstnáno celkem 3211 dělníků a 280 úředníků a techniků, což za posledních 15 let představovalo čtyřnásobný vzrůst. Celá přestavba závodu a modernizace výroby byla značně finančně náročná. Spojení se silnými bankami začalo být nezbytné. Emil Škoda poměrně dlouho držel továrnu ve vlastních rukou a všechny investice podnikal na svoje riziko a z rodinných prostředků. To vše už nestačilo a provozní i investiční kapitál získával úvěrem u České eskomptní banky v Praze (Böhmische Escompt-Bank) a Vídeňského úvěrového ústavu (Wiener Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe). Zbrojní výroba dostávala sice postupně zakázky, ale na velké zisky to ještě nestačilo. Banky jeho záměr v orientaci na zbrojní výrobu podporovaly, ale dospěly k závěru, že už nastala doba, kdy by se ve vedení podniku měly samy přímo angažovat a zvětšit v něm svůj vliv. Také Emil Škoda pokud chtěl udržet tempo rozvoje, nemohl se na sklonku 90. let 19. století obejít bez těsnějšího spojení s bankami. V té době se firma ocitla ve finanční tísni a pohledávky přesáhly 4 miliony korun, přitom na hotovosti bylo necelých 23 tisíc. Dluhy, závazky i akcepty firmy, za něž Škoda ručil jako vlastník, dosáhly již výše přes 12,8 milionu korun. Východiskem bylo jedině zakcionování Škodovy strojírny.
Dne 12. prosince 1899 se sešli v Plzni zakládající členové nové akciové společnosti a rozdělili si mezi sebou veškerý akciový kapitál. Emil Škoda si vyhradil majoritu. Prvním finančním partnerem se stal Vídeňský úvěrový ústav, druhým Česká eskomptní banka. Oba finanční ústavy vyslaly do správní rady své nejvýznamnější představitele. Jedním z nich byl Škodův dlouholetý finanční partner a kolega z panské sněmovny, Gustav von Mauthner z Vídeňského úvěrového ústavu. Vedle něj ve správní radě Škodovky zastupoval stejnou banku Julius Blum. Za Českou eskomptní banku byl povolán její ředitel Theodor Hoffmann a Max Feilschenfeld. Za Škodovu stranu byli dalšími členy správní rady zvoleni Franz Wellner a Walter von Trappen. Počáteční akciový kapitál Škodových závodů byl stanoven na 25 milionů korun. Emil Škoda získal z celkového počtu 125 akcií majoritu 65 tisíc v nominální hodnotě 13 milionů korun. O zbylých 60 tisíc akcií se podělily Vídeňský úvěrový ústav (v hodnotě 6,6 milionu korun) a Česká eskomptní banka (5,4 milionu korun). Celý akt zakcionování firmy nebyl pro Emila Škodu lehkým životním krokem, i když zůstal majoritním vlastníkem a získal post prezidenta a generálního ředitele akciové společnosti, ztratil neomezenou moc nad svým životním dílem.
Emil Škoda předsedal pouze třem prvním zasedáním správní rady. Na poslední schůzi 15. května 1900 referoval o předpokládané bilanci společnosti a o jednáních o zřízení nové střelnice v Bolevci. Zemřel 8. srpna 1900. Další zasedání správní rady se konalo 12. srpna 1900, kdy byl na místo generálního ředitele společnosti zvolen dosavadní jeho zástupce, Walter von Trappen a na následující schůzi dne 6. listopadu bylo obsazeno místo prezidenta společnosti, na něž usedl zástupce Vídeňského úvěrového ústavu Gustav von Mauthner. Syn Emila Škody, Karel, nebyl do správní rady přijat a jeho zájmy zde hájil Walter von Trappen, který patřil ke Škodovo nejbližším spolupracovníkům.
Ladislava Nohovcová, Státní oblastní archiv v Plzni, 3. oddělení
Reference a odkazy
Prameny a literatura:
Státní oblastní archiv v Plzni, fond Škodovy závody, akciová společnost Plzeň – GŘ Praha, kar 3, inv. č. 12.
JANÁČEK, František. Největší zbrojovka monarchie: Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce: 1859–1918. Praha: státní podnik Škoda Plzeň ve vydavatelství a nakladatelství Novinář, 1990.
O autorovi
Mgr. Ladislava Nohovcová působí jako vedoucí 3. oddělení ve Státním oblastním archivu v Plzni, pracoviště Klášter u Nepomuka.
