K prvním známým historiografům v Manětíně bezesporu patřil zakladatel kroniky Kůru literátského P. Václav Aleš Plešner, někdy označovaný „manětínský Babín“.
P. Václav Aleš Plešner do Manětína přišel roku 1689 ze Staré Boleslavi, kde jako kaplan působil u zázračné Matky Boží. Bylo mu 35 let. Povšiml si ho tam manětínský hrabě Karel Maxmilián Lažanský a přesun do Manětína vyřídil u pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. P. Václav Aleš Plešner jako duchovní působil v Manětíně přes 30 let, nepřetržitě od roku 1689 až do své smrti v roce 1721. Farní obvod v té době byl velmi rozlehlý, zahrnoval město Manětín, Českou Doubravici, Vladměřice, Lipí a Radějov (Hrádek patřil ještě k Rabštejnu a Brdo ke Křečovu), filiální kostel sv. Jiří v Lukové s osadami Luková, Mezí, Zhořec, Domašín, Zbraslav a Újezd, kostelík sv. Jana Křtitele v Tisu s osadami Hvozdem a Špankovem.
Plešner patřil ke vzdělaným členům manětínské společnosti, byl magistrem svobodných umění a filozofie a bakalářem teologie, obdržel také čestný titul comes palatinus. Pojil jej dlouholetý důvěrný vztah se šlechtickou rodinou Lažanských, kteří byli držiteli Manětína. A tak když se v roce 1699 ujal manětínského panství Václav Josef Lažanský, syn zemřelého hraběte Karla Maxmiliána, a chtěl započít svou samostatnou vládu zbožnou poutí do Říma na milostivé léto, které vyhlásil papež Inocenc XI. na rok 1700, byl jeho společníkem na dvouměsíční cestě právě farář Plešner. Ten do Manětína tehdy přivezl vzácné památky – obrázek P. Marie Loretánské, vytištěný na červeném hedvábí, a ostatky sv. mučedníků Felixe, Celestina a Severiny.
Farář Plešner byl svědkem zhoubného požáru města v roce 1712, ale viděl i jak z popela povstal Manětín nový. V roce 1715 obnovil literátské bratrstvo, které před sto lety založil Matouš Nos s manželkou. Je autorem i nejstarší farní kroniky Chorus literatorium Manetinae erectus et renovatus, založil ji roku 1718 a koncipoval jako doplněk ke stanovám obnoveného literátského kůru. Pozornost věnoval především farnosti, ale psal i o vrchnosti, hraběnce a umělcích působících v Manětíně. Kronika byla psána téměř doslovně ve třech jazycích – latinsky, německy a česky. Jedná se o jeho poslední známé dílo a zmiňuje v něm blížící se konec: „…již nastává čas rozloučení mého a stěhovati se musím k většímu houfu“.
Tento vzdělaný duchovní zemřel dne 6. srpna 1721 ve věku 67 let. Pochován byl 8. srpna 1721 podle svého přání ve farním kostele sv. Jana Křtitele pod kazatelnou. Manětínská obec po jeho smrti dokonce vydala pochvalné prohlášení o jeho životě.
Martina Matušková, Státní okresní archiv Plzeň-sever se sídlem v Plasích
Reference a odkazy
Literatura:
Bukačová Irena. Služebníci a dvořané: unikátní barokní obrazová sbírka zámku Manětín. Mariánská Týnice: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 2018, s. 21‒24.
Wonka, František. Kniha o faře manětínské. Strojopis, 1972, s.
Wonka, František. Manětín v době druhého pobytu mistra Petra Brandla v létech 1715‒1719: kontrafy malíře Václava Dvořáka. Manětín, strojopis, 1963.
O autorovi
Mgr. Martina Matušková působí jako vedoucí Státního okresního archivu Plzeň-sever se sídlem v Plasích.
