Zajímavosti

Demografický rozmach Sedlce vedl nejprve roku 1877 k osamostatnění od obce Šťáhlavy, po němž následoval boj o vlastní obecnou školu, završený roku 1923.

Po vzniku obecní samosprávy v roce 1850 se výbor sedlecké obce v anketě Okresního úřadu Rokycany vyslovil spíše pro variantu svého přivtělení k jiné místní obci než k samostatné existenci. Stal se tedy osadou obce Šťáhlavy, která s touto možností vyslovila souhlas. Následoval značný demografický růst, jehož hybnou silou byly místní železárny a plzeňské Škodovy závody, poskytující zaměstnání lidem z širokého okolí. Mezi lety 1869 a 1930 se počet domů v obci více než zdvojnásobil, počet obyvatel vzrostl z 571 na 874. Emancipace osady se nejprve projevila jejím odloučením od Šťáhlav, které bylo schváleno roku 1877. Neutuchající růst již samostatné obce přivedl po vzniku samostatného Československa její představitele k myšlence odškolit se od Starého Plzence, kam tradičně sedlecké děti až do roku 1923 docházely.

Ohledně tohoto záměru byla svolána komise, která zasedala 20. února 1920 v budově měšťanské školy ve Starém Plzenci. Okresní školní inspektor Antonín Marčan přítomným z pozice předsedy komise sdělil, že dělení školních obvodů není sice optimální, jelikož však Sedlci platí 90 % obecních a školních přirážek velkostatek s místní železárnou, nehrozí obci insolvence z hlediska hrazení nákladů s provozem vlastní školy. Rovněž zástupci Starého Plzence neviděli v případné budoucí absenci sedleckých dětí v místní škole hospodářský problém. Průměrný tříletý stav dětí docházejících ze Sedlce do staroplzenecké obecné školy tehdy činil 110 žáků, do školy měšťanské 19 žáků.

Obec Sedlec následně především péčí starosty Františka Šmída vyvinula značné úsilí k získání souhlasu s vytvořením vlastní školy, a to navzdory výtkám z řad vlastních obyvatel, na jejichž základě někteří rodiče neprojevovali dost důvěry v úroveň zamýšlené školy a hodlali své děti nadále posílat do Starého Plzence. Zároveň především v prostředí místních agrárníků vznikla petice, která k nasbírání dostatečného množství protestních podpisů v obci argumentovala tím, že kvůli předpokládaným značným nákladům na výstavbu školy budou muset místní sedláci prodávat své statky. Situaci ještě více komplikoval útlum výroby v místních železárnách, který zapříčinil nárůst nezaměstnanosti. Akciová společnost se tak připojila k odporu proti záměru zřídit školu. Stížnosti byly zamítnuty a povolení získali Sedlečtí výnosem zemské školní rady dne 5. července 1921. Dalším výnosem z 22. srpna 1923 udělila zemská školní rada souhlas s otevřením dvoutřídní obecné smíšené školy již počátkem školního roku 1923/1924. Mezitím byly architektem Jaroslavem Valečkou zhotoveny stavební plány školní budovy. Jednalo se o první stavbu na katastru obce situovanou na levém břehu řeky Úslavy. Výstavbu realizovali stavitelé Bergl a Synáč z Plzně. Po dokončení v roce 1923 získala budova číslo popisné 81. Dispozičně byly do přízemí umístěny tělocvična, šatna, záchody a jedna učebna, v patře pak tři učebny, sborovna, kabinet a ředitelna. Odděleně byl umístěn byt řídícího učitele o dvou pokojích, kuchyni a dvou menších místnostech. V samostatném traktu se nacházela obecní knihovna, v níž zejména od 30. let probíhaly schůze orgánů obecního úřadu. Ke škole přiléhal rozsáhlý pozemek zahrnující dvůr, letní cvičiště a zahradu.

Náklady na zbudování stavby byly skutečně enormní, za plány a řízení stavby bylo vydáno 16 tisíc Kč, za vlastní stavbu 805 tisíc Kč. Do budoucna tyto výdaje pro obecní rozpočet opravdu znamenaly zásadní zadlužení, které bylo pokrýváno četnými přirážkami k daním.

Od počátku nesla škola název „Škola Habrmanova“. Gustav Habrman (1864–1932) byl v letech 1907–1918 poslancem Říšské rady pro oblast Plzeňska a Blovicka. Po vzniku samostatného Československa byl v letech 1918–1920 prvním ministrem vyučování a osvěty. V době schvalování a výstavby školy v Sedlci byl ministrem sociální péče. Slavnostního otevření školy dne 9. září 1923 se osobně zúčastnil, jak dokládá jeho podpis na čestném prvním místě seznamu hostů ve školní kronice. K regionu jistě vztah měl, o čemž svědčí pamětní zápis o jeho návštěvě obecné a měšťanské školy ve Starém Plzenci ze dne 16. března 1919, a to ještě v pozici ministra vyučování a osvěty. Slavnost otevření nové školy zahájil Gustav Habrman po druhé hodině odpolední, následně promluvili např. okresní školní inspektor Rudolf Svoboda nebo řídící učitel ze Starého Plzence Karel Suda, který se rozloučil s bývalými žáky. Kulturní program zajišťovaly místní spolky – Dělnická tělovýchovná jednota, Sbor dobrovolných hasičů a Pěvecký sbor „Dalibor“.

Zatímním řídícím učitelem nové školy se stal Ladislav Meisner, a to až do začátku školního roku 1924/1925, kdy byl řídícím učitelem ustanoven Václav Eugen Tupý.

Budova dodnes slouží svému účelu. Díky citlivému přístupu svých správců byly v uplynulých desetiletích všechny obnovovací práce prováděny s velkým respektem k působivé architektuře školy, která se proto dochovala ve stavu, který maximálně ctí její hodnotu.

Michal Rys, Státní okresní archiv Plzeň-jih se sídlem v Blovicích

Prameny a literatura:

RYS, Michal. Archiv obce Sedlec (1861) 1877–1945 (1950): inventář [tiskem nepublikovaná archivní pomůcka č. 506]. Státní okresní archiv (dále jen SOkA) Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, 2017 [online], s. 4–5, 14 [cit. 2023-12-27]. Dostupné z <https://www.inventare.cz/soap-pj/ap0506>.

RYS, Michal. Archiv obce Šťáhlavy 1850–1945 (1952): inventář [tiskem nepublikovaná archivní pomůcka č. 495]. SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, 2017 [online], s. 5 [cit. 2023-12-27]. Dostupné z <https://www.inventare.cz/soap-pj/ap0495>.

SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond Místní národní výbor Sedlec, přírůstek č. 594, ukn 1, s. 18–25.

SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond Základní škola Sedlec, přírůstek č. 79/23, ukn 40, s. 1–17.

SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond Základní škola Starý Plzenec, inv. č. 3, s. 31, inv. č. 4, s. 19–20.